Až na Alpe Adria Radweg a ještě dál!

Dnes nás organizátoři srazu protáhli centrem Vídně, včetně turisticky vděčných zajímavostí.  Projeli jsme i Prátrem a sportovním ostrovem na Dunaji. V celé Vídni jsme v takové velké skupině budili rozruch. Ale díky místním cyklostezkám bylo celkem snadné se tu pohybovat na kolech, tříkolkách i ve velomobilech.

Včera jsme konečně měli vše vysušené a dle předpovědi počasí nemělo pršet... ale pršelo. Ráno jsme tedy zase sušili stan a hurá do Vídně.  Na oběd jsme měli vídeňský řízek s bramborovým salátem, tedy až na to, že to byla ryba... Nyní nám tedy skončila dovolená a připojujeme se ke srazu lehokol. Nejspíš tedy již nebudu psát denní zprávy, ale pokud bude příležitost a také se něco zajímavého přihodí, tak si to nenechám pro sebe.

Dnes jsme jeli celou cestu kolem Neziderského jezera, ale víc jsme ho tušili, než viděli.  Jak včera, tak i dnes, jsme několikrát překračovali státní hranici mezi Maďarskem a Rakouskem. Kvalitou silnic bylo pokaždé evidentní, v jaké zemi jsme. Dnes jsme si i trochu zajeli, abychom opět navštívili památník pádu železné opony. Docela se to tu změnilo od poslední návštěvy. Jen nechápu schizofrenii místní vlády, kdy na jedné straně vzpomínají na konec bipolárního světa a zároveň po něm touží.  Dnešní kemp je cca tři hodinky od centra Vídně, takže zítra nemusíme chvátat a opět zde máme bazén. Jen ta teplota vody už není to, co jsme si užívali ještě dnes dopoledne, než jsme vyrazili na dnešní krátký přesun. 

Poslední termální kemp se nám zalíbil, takže zde zůstáváme dvě noci. Abychom se jen neváleli, vydali jsme se dnes na výlet do města Sopron, kde jsme byli naposledy před 17-ti lety. A jak je vidět, nic se tu nezměnilo.  Dokonce jsme zašli na oběd do stejné restaurace, u které stále parkuje stejná motorka. Dnes: Tehdy: Asi nějaký kvalitní výrobek...

V Büku se bohužel po ukončení pobytu v kempu už nelze vrátit do lázní, takže jsme se ráno čvachtali jen asi hodinku a půl, než jsme museli odjed. Opět poměrně krátkou trasou jsme tentokrát objevili aspoň jednu pěknou obec, jinak je to tu fakt smutné místo. Navíc na cca 40 km jsme našli jen jedno restaurační zařízení. Byl to sice levný fastfood, ale tentokrát mi v Maďarsku konečně chutnalo. Jsme u Neziderského jezera a protože do Vídně je to cca 80 km, tak se tu budeme chvíli válet. Aktuálně jsme v dalším termálním kempu, který sice není zároveň i monstrózním aquaparkem, zato je tu vše, co očekáváme a za mnohem přijatelnější cenu.

Ráno jsme sbalili stan a zbytek dopoledne jsme se opět naložili do teplé vody. Oběd jsme vyřešili langošem (Lenka) a vepřovým kolenem s bramborem, což chuťově nebylo úplně špatné, kdyby to prasátko mělo nějaké maso a nikoli jen tuk. Krátký přejezd do sousedního Büku-fürdő byl tentokrát nejen nudný, ale chvíli také offroad.  Další termál v řadě se nám líbil víc, ale ta cena se zas tak moc nezlepšila.

Ráno jsme si prohlédli zámeček nedaleko kempu. Býval asi hezký, nyní je trochu zanedbaný, podobně jak celá tato maďarská oblast. Cestu nám zpestřovala jen častá "Čapí hnízda", ale jinak se to dost vleklo a navíc nikde žádná restaurace.  Nakonec jsme obědvali až skoro v cíli dnešního relativně krátkého přejezdu.  Úplně jsme ale spokojeni nebyli. Maso se skoro dalo na talíři přehlédnout a rýže byla suchá. Aspoň brownies to mohlo spravit, ale ani to se úplně nepovedlo. Po kratké prohlídce města už jsme zaplatili zatím nejdražší kemp a šli se ohřát do termálů. 

Noční déšť jsme tentokrát v pohodě zvládli. Ráno jsme se sbalili tak rychle, že první kilometry nám ještě byla zima, protože sluníčku chvíli trvalo, než se dostalo do hustého porostu kolem cyklotrasy. Také bláto nestihlo vyschnout, takže jsme si zkusili i průjezd zatáčky smykem. Večer jsem dloho hledal trasu bez kopců a nejlepší vedla Slovinskem, takže jsme nakonec zvládli ještě jeden slovinský oběd.  Po obědě jsme vyšlapali jediný dnešní kopec a vrátili jsme se do Rakouska. Aby se to nepletlo, tak jsme odbočili do Maďarska, kde si zpříjemníme cestu v dalších termálech. Dnes jsme si ale užívali maďarské skoro dálnice, kterým chyběly nějaké pruhy, ale na kolech se tam stejně nesmí. Zajímavé také byly zvlněné cyklostezky ve městě. 

Druhá část letošní dovolené skončila a vydáváme se směrem na Vídeň, kde nám začne sraz lehokol. Dopoledne jsme si prohlédli centrum Mariboru. Protože v době oběda mělo dost pršet, hledali jsme restauraci s přístřeškem pro kolo.  U nádraží by to šlo, ale byl tam jen fastfood. Nakonec jsme si našli pizzerii, kde měli i pizzu s pleskavicí. Sice se jmenovala "Srbská", ale i tak to beru jako poslední typické slovinské jídlo. Déšť se nám nakonec nějak vyhnul, i když pršelo všude okolo. Cesta k rakouským hranicím byla opět kopcovitá, ale nějak jsme to zdolali. Navíc doufáme, že v příštích dnech už budeme volit rovinatější cesty. Při příjezdu do kempu opět začalo vydatně pršet a možná kvůlli tomu, nebo i kvůli jazykové bariéře, dnes nemusíme stan stavět. Je to pěkný nečekaný dárek k dnešnímu výročí. 

Prakticky celý odpočinkový den jsme strávili v termálních lázních, kromě oběda, na který jsme si zašli do historického centra. Po obědě jsme si vyšli na hrad a prošli jsme i jeho zajímavé podhradí.  Po sladoledu (zmrzlině) jsme se vrátili do lázní a tam jsme vydrželi do večeře. 

Původně to vypadalo na celodenní jízdu v dešti. Včera jsme proto raději dojeli dál, než jsme původně plánovali. Ráno kolem sedmé jsem překontroloval meteoradar a podle něj na hodinu přestalo pršet a potom déšť půjde z jihu na sever. Vzbudil jsem Lenku, abychom mokrý stan balili bez delšího deště a rychle jsme vyrazili severní variantou, abychom dešti nejeli naproti.  Kolem desáté nás počasí dohnalo, tak jsme kolo dali pod stříšku restaurace a sami si objednali čaj. Jakmile jsme čaj dopili, přestalo pršet, tak jsme zase pokračovali po dnešní kopcovité cyklostezce s "mírně" zvýšeným provozem. Oběd se opět trefil do intenzivní přeháňky, kterou jsme pozorovali z tepla a sucha restaurace.  Naposledy nás déšť doběhl ve chvíli, kdy jsme zastavovali v kempu, takže z původního plánu promoknout až na kost, sešlo. Nezbývalo, než to vykompenzovat několikahodinovým sezením v termálních lázních. 

Dnešní trasa měla být cca 90 km, takže jsme kvůli nejistému počasí vyrazili dříve, než je u nás zvykem.  I když podle předpovědi dnes nemělo pršet, mraky na obloze tomu nenasvědčovaly. S minimem zastávek jsme po 50 km zastavili u jednoho německého obchodního řetězce, že tam pojíme a nakoupíme. S jídlem to vyšlo, nákup se ale nekonal, byla to slovinská centrála, žádný supermarket tam neměli. Během oběda trochu pršelo, takže jsme nespěchali a v klidu jsme počkali, až se nám nabije baterka do kola. Nakonec jsme vyrazili za drobného mrholení, které ale brzo přešlo a k večeru se ukázalo dokonce i sluníčko.  Zítra má podle předpovědi pršet skoro celý den, takže jsme si dnešní trasu prodloužili ještě o 30 km, ať zítra můžeme více času trávit někde pod střechou. 

Kousek od jezera se nachází soutěska Vintgar. Přístupná je za poplatek a s přilbou. Příjezd na kole jsme zbytečně hrotili, protože v instrukcích psali, že je nutno být na místě minimálně 45 minut před vstupem. Takže já si dal ještě dalších 15 minut jako rezervu a potom jsme tam hodinu seděli a čekali.  Soutěska ovšem za to čekání stála. Trochu to sice vypadalo jako na Václaváku, ale to hlavně proto, že se na každém druhém kroku ukázalo něco, co chtěli všichni fotit. Cesta soutěskou utekla rychleji, než jsem čekal. Na konci trasy jsme si ještě prohlédli vodopád, poobědvali bagetu a vyrazili přes kopce zpět na začátek soutěsky, kde čekalo naše kolo. I když byla cesta zpět mnohem delší a také náročnější než soutěska, bylo stále na co koukat a pro děti tu byly připraveny ruzné soutěže, takže jsme nemuseli cestou poslouchat brečící otroki (slovinský výraz pro děti). Odpoledne, po dalším koupání v jezeře,...